10.7.11 Na biblických postavách je zřejmé, že téměř každý z nich, kdo byl blízko Bohu, byl povolán do nejistoty.
Člověk uvažuje přesně opačně, totiž tak, aby se všemu risku vyhnul a Boha přitom vnímá jako jakousi pojišťovnu proti neštěstí, ale faktem zůstává, že budeme-li chtít Boha v životě zakoušet, bude to málokdy jinak než vykročením na cestu s nejistým koncem. Víra je potřeba v temnotě, ne tam, kde je jasné světlo. S pohledem na biblické postavy i vlastní životy s podivem zjišťujeme, že stoupat výš znamená - dostat se v jistém slova smyslu do temnoty. Ne hříchu, nýbrž nejistoty.

20.2.11 "Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho." (Kol 1,16)
Člověk má za to, že mu svět patří, a proto se k němu chová uzurpátorsky, ale ve skutečnosti byl svět stvořen pro Božího Syna. Svět - řecky "kosmos" - přitom neznamená jen "zemi", ale celý systém existence, všech věcí, včetně člověka. Ať chceme nebo nechceme, je Kristus jako vlastník také tím, kdo rozhoduje o jeho osudu a délce existence.

10.7.11 Na biblických postavách je zřejmé, že téměř každý z nich, kdo byl blízko Bohu, byl povolán do nejistoty.
Člověk uvažuje přesně opačně, totiž tak, aby se všemu risku vyhnul a Boha přitom vnímá jako jakousi pojišťovnu proti neštěstí, ale faktem zůstává, že budeme-li chtít Boha v životě zakoušet, bude to málokdy jinak než vykročením na cestu s nejistým koncem. Víra je potřeba v temnotě, ne tam, kde je jasné světlo. S pohledem na biblické postavy i vlastní životy s podivem zjišťujeme, že stoupat výš znamená - dostat se v jistém slova smyslu do temnoty. Ne hříchu, nýbrž nejistoty.

20.2.11 "Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho." (Kol 1,16)
Člověk má za to, že mu svět patří, a proto se k němu chová uzurpátorsky, ale ve skutečnosti byl svět stvořen pro Božího Syna. Svět - řecky "kosmos" - přitom neznamená jen "zemi", ale celý systém existence, všech věcí, včetně člověka. Ať chceme nebo nechceme, je Kristus jako vlastník také tím, kdo rozhoduje o jeho osudu a délce existence.

19.1.11 "Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho." (Kol 1,16)
Je někdy těžké vidět v tomto světě Kristův obraz a to tím více, čím je člověk starší a v jeho životě se chtě nechtě hromadí spíše negativní zkušenosti. Zachovat si takový pohled vyžaduje opravdu hodně víry, ale budeme-li blízko Bohu, pak zjistíme, že budeme moci - alespoň částečně - nahlížet svět očima serafů a vidět, že... "plná je země Jeho slávy". (Iz 6,3)

18.7.10 "Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho." (Kol 1,16)
Jestliže bylo vše stvořeno pro Krista, pak Mu to také po právu patří. Od malička se učíme poznávat svět kolem nás jako danost, aniž bychom si uvědomovali, že žijeme v éře, kdy jsou základní práva porušena (a vlastně celé právo překrouceno, obrazně trochu jako po znárodnění v padesátých letech). Svět byl uchvácen do jiných rukou, a vládne mu někdo jiný, nikoli Kníže pokoje a míru.
Čeká nás však globální restituce, "kdy se k nám právo vrátí", jak se zpívá v jedné písni. Až uslyšíte sousedku, jak si povzdechne, že tento svět už fakt není normální, dejte jí klidně za pravdu.

6.6.10 "Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho." (Kol 1,16)
Najít správný vztah k "tomuto světu" je jedním z nejobtížnějších úkolů křesťanského života. Janovo "nemilujte svět" je jedna stránka mince, která říká, abychom u pozemských věcí neměli své srdce. Na druhé straně ale "tak Bůh miloval svět, že za něj dal svého Syna". Náš dnešní verš říká, že svět byl stvořen skrze Krista, a proto byl svět odrazem Jeho charakteru, dokud ovšem nepadl. Nyní je Kristův obraz ve světě pokřiven a zběžným pohledem ho uvidíme jen stěží. A přece, čím blíže budeme v srdci Bohu, tím více budeme nahlížet, že "celá země je plná Jeho slávy" (Iz 6,3)"

13.3.10 "On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna." (Kol 1,13)
Byli jsme "přeneseni" do království. Neprobili jsme se do něj, neuchvátili jsme ho, byla to Boží moc, která to s námi udělala. Kdo je nesen, je vlastně pasivní, je odkázán na sílu toho, kdo jej nese, podobně jako onen raněný, kterého Samařan dopravil do hostince. Ještě že nás Bůh tolikrát v životě nese, právě když to potřebujeme.

29.1.10 "On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna." (Kol 1,13)
To království není ledajaké království. Je to "království jeho milovaného Syna". Nejen Syna, ale "milovaného Syna". Jako je náš svět udržován fyzikálními zákony, je základním existenčním principem duchovního světa Boží láska. Toto království nelze zvěstovat pouhou horlivostí, jako islám. Křesťan musí nést odraz jeho podstaty, tedy Boží lásky.

16.10.09 "On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna." (Kol 1,13)
Byli jsme přeneseni do království. Nebyli jsme osvobozeni do stavu nekonečného rozplynutí, nirvány nebo svobody bez hranic. Království má své zákony, pravidla, ale ta jsou svrchovaně spravedlivá, a proto také osvobozující. Všichni, kdo se v minulosti odvážili trpět pro pravdu, věděli, že "pravda vítězí, i když na čas potlačena bývá". Někdy - ne vždycky, ale přesto - nás zaráží, že tím časem, kdy je potlačena, může být i celý lidský život. To nám nepřipadá spravedlivé, ale Bůh nám nezaslibuje plnou spravedlnost na této zemi. Plnost království a jeho spravedlnosti přijmeme teprve na věčnosti.

29.9.09 "On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna." (Kol 1,13)
Křesťanství nestačí přijmout jen jako filozofický směr, světový názor. O tom, jestli je člověk ve světle nebo ve tmě, nerozhoduje, co si myslí, ale co ho ovládá. Zní to jako zpráva pro chudáky a omezence, a v jistém slova smyslu jí křesťanství i je: nemůžeme si sami pomoci, potřebujeme NĚKOHO, kdo nás přenese z jednoho království do druhého. Navzdory humanistickým názorům je člověk ve skutečnosti svobodný jen v omezeném slova smyslu.

17.9.09 "On nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna." (Kol 1,13)
V době řecké kultury, kdy byly psány tyto řádky, měl svět už leccos, na co mohl být hrdý. A přece: my, kteří v něm žijeme, jsme byli v moci tmy, a musel nás z ní někdo vysvobodit, zdůrazňuje Pavel věřícím v Kolosách.
OSN a dobročinné organizace na nás apelují obrázky opuštěných černošských dětí se smutnýma očima nebo nemocných v Indii, kteří umírají bez pomoci (nejen kvůli tamní chudobě, ale i proto, že podle hinduismu porušili zákon karmy). To všechno je tragické, a je to jistě také bída světa, ale je to následek, ne příčina, jakkoli je zde každá materielní pomoc důležitá. Ale prvotní příčina bídy tohoto světa je v lidské ztracenosti od Boha. A tady je na tom naše vyspělá civilizace úplně stejně, jako ti nejchudší Afričané.
Jsme tak chudí, že si sami nedokážeme pomoci. Jsme tak chudí, že jsme odkázaní na někoho, kdo by nás vysvobodil.

28.8.09 "O nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna." (Kol 1,13)
U tohoto verše je třeba zdržet se déle, neboť patří ke klíčovým v celém Písmu. Pavel říká, že člověk se nachází přirozeně ve tmě, a aby se odtud dostal, potřebuje být NĚKÝM zvenčí vysvobozen. Proč si nepomůže sám? Nejen, že k tomu nemá sílu, ale sám už tuto tmu ani nevnímá, zvykl si na ni tak, že mu připadá, že ona je tím pravým světlem. Vyjít odsud tedy nejen nemůže, ale ani nechce. Aby poznal skutečné světlo, musel mu ho ukázat někdo z jiného světa, jiné podstaty.
Navzdory tvrzení scientologů a dalších sekt platí, že člověk je v jádru hříšný, nikoli dobrý, a potřebuje záchranu. Svět se vyvíjí, ale se vší pýchou nad tím, co dokázal v oblasti vědy, vzdělání a techniky, zůstává svou duší stále ve tmě.

17.3.09 "...budete růst v poznání Boha, a z moci jeho božské slávy nabudete síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti;...." (Kol 1,10-11)
Co se děje, když člověk roste v poznání Boha? Pavel říká, že nabývá síly k trpělivosti a radostné vytrvalosti. Kolikrát se naše vytrvalost podobá spíše charakteru stoiků nebo buddhistů, kdy se v sobě snažíme potlačit frustraci a hněv.
Často se nesprávně domníváme, že Boží jednání je vždy okamžité, instantní. Jenže některé naše problémy nebývají okamžitě vyřešeny, a je čestné říci, že některé nebudou vyřešeny nikdy - tedy nikdy na této zemi. Vytrvalost s radostí, síla k trpělivosti - právě to jsou znamení, že je nám Bůh blízko. Protože tyhle věci přirozené lidské povaze chybí.

5.2.09 "Proto i my, ode dne, kdy jsme to uslyšeli, nepřestáváme za vás v modlitbách prosit, abyste plně, se vší moudrostí a duchovním pochopením poznali jeho vůli...." (Kol 1,9)
Dopis Koloským napsal Pavel sboru, jehož lidičky až na výjimky neznal. Sbor založil jeho spolupracovník Epafras. V tomto listu Pavel proto neřeší jejich konkrétní problémy, nemá nic jiného na mysli, než univerzální křesťanskou zvěst, jakou hlásal všude. Tím je pro nás dopis obzvlášť cenný v době, kdy je za křesťanské vydáváno kdeco. Uvedená věta z úvodu ukazuje jasně: obrácení, znovuzrození, ani křest není dovršením duchovního života. Tím je chození v Boží vůli. Jak vidno, není to v životě Božích dětí samozřejmá věc, vede se o ni zápas. Pavel se "nepřestával modlit", aby se to v životech koloských křesťanů dělo. Dobře věděl, proč to dělá.

15.12.08 "Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém..." (Mt 2,3)
Narodí se dítě, ještě neumí ani promluvit, a už se kvůli němu tolik lidí znepokojuje! Nejen rolničky, kašpárek a rozsvícený stromek s dárečky, ale i bezdůvodná nenávist a zabité děti, i tohle jsou Vánoce, byť to samozřejmě neoslavujeme. Podobně je tomu s porodem, který nastává, jenže není kde - "to muselo bejt teda hustý, takovej stres", řekli by dnešní teenageři.
A přece, s vědomím, že se vše zřejmě odehrálo v jiné roční době než nyní, stojí za to připomínat tu velkou věc, že "Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." (J 1,14)

20.11.08 "...uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu." (Mt 2,13)
Bůh chce, abychom mu vědomě dali - vlastně vrátili - svůj život. Logika evangelia zní: kdo ho hledá, ztratí jej, ale kdo ho ztratí, ten jej nalezne. Takové odevzdání může být pro někoho jen vágní a stěží uchopitelnou představou, jiný to bude chtít prožívat v rovině emocí. Tam však tento problém neleží, je to otázka vůle. Jedním z konkrétních výsledků takového rozhodnutí totiž bude, že se zřekneme práva na vlastní plány o své budoucnosti, nebo možná ještě lépe svých snů o ní. Někteří dnes hlásají, že Bůh chce naplňovat naše sny. V celé Bibli něco takového nenajdeme, s jednou výjimkou. Stane se to tehdy, pokud za vlastní sny přijmeme ty Boží, totiž lásku k lidem a touhu po jejich spáse.

9.11.08 Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil." (Mt 2,13)
Josef měl ještě jeden životní sen: jako tesař chtěl postavit velkou loď. Ne tak velkou jako archa, to ne, menší, jen pro několik pasažérů. Ale ten pocit: vidět, jak se odráží od břehů, Marie a děti na palubě, lidé mávající na břehu, a hruď vypjatá hrdostí, protože takovou loď ještě nikdo nepostavil a dlouho nepostaví...
Namísto toho skončil na dlouhá léta v Egyptě, v ústraní, tak, aby nebudil zbytečnou pozornost, v cizí zemi, kterou nikdy moc nemusel.
Mimochodem, věděli jste, že vůbec nesnášel tamní horka?

30.10.08 Když odešli, hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil." (Mt 2,13)
O Josefovi nevíme popravdě mnoho, ale jedním jsem si téměř :-) jist: Josef byl rodinný typ, žádný dobrodruh. Chtěl si vzít ženu, která mu bude věrná a on jí, se kterou bude mít spoustu dětí, pro něž postaví dům, a až se po celodenní dřině vrátí k rodinnému krbu, ona se na něj usměje: "to je fajn, že jsi zase doma, uvařila jsem ti k večeři, co máš rád", a pak mu na klín skočí jejich děti… Takové normální mužské štěstí.
Ale když do jejich života vstoupil Ježíš, skutečný, živý, žádná chiméra – všechno se obrátilo vzhůru nohama. Josef by nikdy předtím nevěřil, že se díky zvláštní Boží milosti nad svou rodinou jednou octne v situaci, kdy bude muset všechno sbalit a prchat o život.

28.9.08  Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. ... Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním. (L 5,6.11)
"Konec vší bídy a lopoty!" zvolal nadšeně Šimon. "S tímhle chlapíkem Ježíšem na palubě se naše Rybářství Šimon & Jakub & Jan s.r.o. brzy stane největší firmou v Galileji, ba v celé Judei. Stovky, ne, tisíce ryb denně! Teď si vezmeme úvěr a postavíme větší lodě, koupíme pobřežní pozemky, najmeme nové lidi, zařídíme denní odvoz na trh do Jeruzaléma. It will be great, great, great" radoval se Šimon.
Jenže namísto toho, právě teď, kdy se zdálo, že mají svou životní šanci konečně na dosah... "přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním."

22.9.08  Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovu!"... Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly. (L 5,4.6)
Když to učinili... Někdy bráníme skutečným zázrakům postojem, že Bůh "může" učinit cokoli (takže my už nemusíme činit nic). Jakkoli je to pravda, kdyby Petr, který měl živnostenský list na "Výlov a prodej ryb", ale ten den neměl co odvézt na trh, nezajel s lodí na hlubinu, pominul Ježíšova slova a místo toho se úpěnlivě modlil, aby odněkud přišla do jeho situace pomoc (a kdyby to nefungovalo, modlil by se ještě usilovněji, a nakonec by přidal půst) - nic by nepořídil. Pomoc však byla připravena a měla přijít způsobem, který vyžadoval, aby Petr (rybář - profesionál), nedbal na svou zkušenost, a upolechl slova (tesaře) Ježíše.
Jak prosté pak mohou věci být! "Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly."

4.9.08  "Vezmi si svitek knihy a napiš do něho všechna slova, která jsem k tobě mluvil... Jak Jehúdí přečetl tři čtyři sloupce, král je ze svitku odřízl nožíkem a házel je do ohně na ohništi, až celý svitek na ohništi shořel. (Jer 36,2.23)
Jeremjáš zapsal "všechna prorocká slova" na svitek na přímý Boží pokyn, ale král ho rozřezal na kusy a spálil. Nežijme v omylu, že vše, co se kolem nás děje, je Boží vůle - to Písmo nikde neučí. Naopak, neposvěcení lidé, lhostejno zda nevěřící nebo tzv. věřící, stojí v cestě Boží vůli, mohou ji zbrzdit nebo docela zadržet, a také to často dělají. Jeremjáš pak musel kvůli králi zapsat svá slova ještě jednou. I když se Boží cesty nakonec prosadí, stane se to později, často i jiným způsobem a pomocí jiných lidí. Jedno je však společné: vždy je to skrze něčí úsilí a oběť.

28.7.08  Hle, učinil jsem tě dnes opevněným městem, sloupem železným a bronzovou hradbou. (Jer 1,18)
"Učinil jsem tě, Jeremjáši - něčím, čím jsi včera nebyl. Byl jsi sice citlivý a měkkého srdce, nedůvěřoval jsi sám sobě, ale zatím ne ve smyslu, v jakém bylo třeba." Jestli máme na svém životě zjevovat Krista, pak je dobré být si vědomi, že se budeme muset stát něčím, čím dnes nejsme. Nestačí jen zemřít hříchu. Zjevovat Boha znamená nést na svém životě moc vzkříšení, a k tomu musíme umřít i všemu, co se navenek jeví jako dobré, a přece z Boha není. Nakonec poznáme (jakkoli to zní šokujícně), že musíme umřít i svému vlastnímu náboženství "... pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného, než Ježíše samotného" (Mat 17,8).

7.7.08  Proto že ještě do jistého času bude vidění... Jestliže by pak poprodlilo, posečkej na ně; neboť jistotně dojde, aniž bude meškati... spravedlivý z víry své živ bude. (Ab 2,3-4)
Krásnou definici víry podala také Matka Basilea: "Když je situace zlá, není východiska, a okolnosti nasvědčují všemu jinému, jen ne tomu, že můj Bůh je Bohem lásky... přece budu věřit a čekat na Toho, který je Láska, a nic než Láska, a proto nemůže než přijít a zjevit sám sebe jako Boha lásky - a On vskutku přijde a neopozdí se - neboť Jeho jméno je Ano a Amen ke všem zaslíbením Božím!" Nutno dodat, že Matka Basilea doložila tato slova každým okamžikem svého pokorného života, později i při budování Bohu zaslíbeného území Kanán v německém Darmstadtu.

7.7.08  Srdcem věříme k spravedlnosti... (Ř 10,10)
Věříme srdcem... Co vlastně rozumí Písmo pod pojmem víra? Snad nejlepší definici podal Oswald Chambers: Víra je zápas o Boží obraz v srdci člověka. Je to rozhodně víc, než jen věřit v Jeho existenci, ale i víc, než technické "věřím, a stane se". První lež, kterou najdeme v Písmu, zpochybňovala Boží charakter: "není pravda, co Bůh říká; nemyslí to s vámi dobře; něco úžasného vám zatajil, nechce vám to dát." Víra jde vědomě proti této lži, a drží obraz milujícího Boha navzdory okolnostem, které svědčí - aspoň nyní - proti tomu. Proto také víra spočívá v srdci, a nikoli v mysli; je v prvé řadě vztahem, nikoli fanatickým přesvědčením o nějakém nesmyslu, jak si myslí nevěřící.

1.7.08  Ty však přepásej svá bedra, povstaň a vyřiď jim všechno, co jsem ti přikázal... Hle, učinil jsem tě dnes opevněným městem, sloupem železným a bronzovou hradbou... (Jer 1,17-18)
Jeremjáš byl prorok pláče a soudu. Jeho povaha byla přitom paradoxně v naprostém protikladu k úkolu, který mu byl svěřen. Těžké soudy měl vyhlašovat citlivý a jemný člověk, se srdcem plným lítosti a soucitu. Ale možná právě to byl důvod, proč byl k tomu povolán - zosobňoval lidem povahu Boha, jehož srdce se neraduje nad tím, že musí odsoudit toho, kdo hřeší. A můžeme si být jisti i tím, že i jemu samému byla Boží posila nablízku, jakkoli byl jeho úkol těžký.

23.6.08 Nebo amen pravím vám, že kdož by koli řekl hoře této: Zdvihni se a vrz sebou do moře, a nepochyboval by v srdci svém, ale věřil by, že se stane, cožkoli dí, budeť jemu tak, což by koli řekl. (Mk 11,23)
Nejen hory, ale i údolí, moře, řeky... to vše, když Bůh stvořil, viděl jako dobré. Nežádá nás proto, abychom to svou vírou nějak předělávali, a nedělal to ani Ježíš. Hora je zde symbolem překážky, která stojí v cestě (viz Iz 40,4-5). Ježíš nás učí, že víra v sobě obsahuje prvek protikladu, zápasu proti něčemu. Není tedy pouhým únikem od reality do jakéhosi snílkovství, jak si myslí tento svět.

29.5.08 ...jako vláha pro bylinu, která neskládá naději v člověka, nečeká na syny lidské. (Mich 5,6)
Víra je klíč, kterým přijímáme věci od Boha. Neboť tyto věci se nacházejí v duchovní dimenzi, odkud je na zem na základě výhradní smlouvy s dodavatelem doručuje pouze zásilková služba "Víra s.r.o.". A stojíme-li v postoji víry, budeme oplývat plností, byť se ani nám nevyhnou - stejně jako všem Božím mužům a ženám - období zápasů, včetně dočasného pobytu na poušti, kterého nebyl ušetřen ani sám Ježíš. Bude to proto, abychom poté mohli vystoupat o stupeň výš, k oplývání ještě větší plností.

18.5.08 ...jako vláha pro bylinu, která neskládá naději v člověka, nečeká na syny lidské. (Mich 5,6)
Neskládat naději v člověka - totiž skládat ji v Bohu, tedy věřit - znamená mít v ruce štít: Pavel mluví v Ef 6,16 o štítu víry, kterým bychom uhasili ohnivé střely "toho nešlechetníka". Neříká, že se nás možná nějaké budou snažit zasáhnout; mluví o realitě toho, že na nás dopadají a my se jim tímto štítem musíme bránit. To, že na nás dopadají, je mj.důsledkem toho, že stojíme správně, a ne naopak.

8.5.08 ...jako vláha pro bylinu, která neskládá naději v člověka, nečeká na syny lidské. (Mich 5,6)
Doufat v člověka je nám přirozeně mnohem bližší, než v Boha, protože to odpovídá naší dosavadní zkušenosti i našemu založení - žijeme ve světě, v němž nejsilnější, "hmatatelné" prožitky přicházejí skrze tělo. Ale vztah s Bohem je prožíván na rovině ducha, a tu je třeba otočit vzhůru nohama pořadí našeho vnímání a celé správy našeho života.
Nevíme si v něčem rady? Nejrychlejší odpověď zní: najděme někoho, kdo nám v tom pomůže. Často legitimní, často Bohem dané řešení... ale častokrát i nejrychlejší cesta do pekel. Budeme muset prožít trpké zklamání nad výsledkem následovaných rad, jestli jsme měli místo toho ve víře hledat Boha a nechat si pomoci od něj.

4.5.08 I bude pozůstatek Jákoba uprostřed mnoha národů jako rosa od Hospodina, jako vláha pro bylinu, která neskládá naději v lověka, nečeká na syny lidské. (Mich 5,6)
Proč někteří mají vláhu, řeky ve svých srdcích, z nichž mohou dávat pít i druhým, a jiní se stále potácejí na poušti? Rozdíl je ve zdroji jejich doufání: ti první, ač jich je na pohled třeba jen nepatrný "pozůstatek", neskládají naději v člověka. Stejnou volbu - nevěru či víru, poušť nebo plnost - předkládá i Jer 17,5-8. Je-li v našem srdci trvalá neukojená žízeň, musíme si položit otázku, zda skutečně stojíme v postavení víry, protože Bůh "...dává všem bez výhrad a bez výčitek... Nechť však prosí s důvěrou a nic nepochybuje." (Jak 1,5-6).

1.4.08 I bude pozůstatek Jákoba uprostřed mnoha národů jako rosa od Hospodina... (Mich 5,6)
Na pozůstatku, těchto troskách, "svatých ostatcích", je položena Boží ruka, a oni jsou to, kdo se nyní stali nositeli Boží známosti a nádobami Jeho konání mezi národy. Být vláhou znamená, že je nejen ukojena jejich vlastní žízeň, ale že mají co dát druhým. Neboť suchost, vyprahlost, je synonymem pro nedostatek Božího požehnání. A naopak, kde Bůh koná, tam je řeč o vodách, vláze, řece. O tom, jak vypadal Eden, nám Bible neříká téměř nic, ale neopomíjí zaznamenat, že "z Edenu vychází řeka, aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky."

8.3.08 I bude pozůstatek Jákoba uprostřed mnoha národů jako rosa od Hospodina... (Mich 5,6)
Kdysi byl Izrael "hlavou a ne ocasem", ale nyní mluví Micheáš už jen o pozůstatku. Nakonec se vlastně většina Písma týká pozůstatků, protože mluví o situacích, v nichž celek selhal; nejprve byly za Jozue ostatní národy jako ostatky mezi Izraelci, až skončili Izraelci jako ostatky mezi národy. Tento fakt na první pohled nezní moc povzbudivě... ale s ohledem na uvedená Micheášova slova si musíme být jisti, že "Hospodinu nemůže nic zabránit, aby zachránil ať skrze mnoho nebo skrze málo". (1 Sam 14,6)

26.2.08 V onen den se ujmu chromé, shromáždím zapuzenou...chromou budu mít za pozůstatek lidu. (Mich 4,6-7)
Když Bible mluví o pozůstatku Božího lidu, nejsou to obvykle příliš povzbudivá místa, neboť jde o pozůstatek po soudech nad Izraelem. A přece i v těchto místech nacházíme ukázku veliké Boží lásky k člověku i doklad toho, jak Bůh miluje to nepatrné a opomíjené - možná právě proto, že mocní a silní o tuto lásku nestáli.

13.2.08 ...Budu stát na hlásce a vyhlížet, abych seznal, co ke mně promluví a jakou odpověď dostanu na svou stížnost. (Ab 2,1)
Abakuk se nemůže smířit s nespravedlností, kterou kolem sebe vidí - a přináší tuto výčitku k Bohu. Připomíná nám Jóba, byť je jeho situace úplně jiná. Abakuk neprožívá zápas za sebe, ale za Boží dílo, za jeho lid. Kdosi řekl, že zbudovaný vztah k Bohu se pozná právě tehdy, když mu můžeme přinést své pochybnosti, výčitky i slzy, aniž by to tento vztah narušilo.

5.2.08 ... všichni moji důvěrní přátelé si mě hnusí, ti, které jsem miloval,se ke mně obracejí zády. (Jób 19,19)
Navzdory populárním sloganům a reklamám o aktivním životě se ve skutečnosti větší část našeho života skládá z okamžiků, kdy jsme pasivní a daleko více reagujeme na to, co do něj přichází, než že to sami vytváříme. Jób to teď prožíval v extrémní míře, a nezbývalo mu než trpět. Nemohl svou situaci nijak změnit, vyřešit. Podobně na tom jsme občas všichni, a i když to bude znít skepticky, je prostě fakt, že se v nich s věkem budeme ocitat čím dál častěji. Ale ačkoli to v knize Jób není řečeno přímo, můžeme se po právu domnívat, že mu Bůh v jeho soužení BYL blízko se svou posilou, jinak a ve větší míře než dříve, kdy prožíval zjevně Jeho požehnání. Je to totiž poselství celé Bible, že Bůh nás nikdy neopustí, že nám dá i ve zkouškách právě tolik síly, kolik potřebujeme, abychom to unesli.

30.1.08  Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu. (Jób 16,20)
Jak musel být Jób osamělý! Neměl nikoho blízkého, kdo by při něm stál. Přišel o své děti a jeho žena byla vnitřně úplně jinde. Vedle něj stojí cizí lidé, tzv. přátelé, a zvěstují mu odsouzení. Jób přitom ví, že pokud jde o jeho ránu, nemá z čeho činit pokání, byl by pokrytec, kdyby je uposlechl a udělal to. Nemá východiska, nemá sil, nemůže nic než snášet své utrpení.

18.1.08  ...musím odporovat, proto abych si pospíšil. Důtku, jež mě uráží, vyslechnout musím, ale můj rozumný duch mi velí odpovědět. (Jób 20,2-3)
Sófar se rozhorluje proti Jóbovi. Náboženští lidé dovedou být nejen bezcitní, ale své náboženství dovedou bytostně hájit i za ně bojovat. Dějiny nám k tomu poskytují dostatek důkazů, a je dobré si uvědomit, že každá válka nejprve začala uvnitř, v srdci. Jak to, že je v tu chvíli jejich srdce přestalo "odsuzovat nebo hájit" (Ř 2,15)? Oswald Chambers říká: Vždy inklinujeme ke vznětlivosti, pokud jde o naše náboženství, to je totiž ta poslední věc, pro kterou považujeme za nutné čerpat Boží milost.

14.1.08  Ty, který sám sebe v hněvu rozsápáváš... ať vychrtne (svévolníkova) síla, bědy ať mu připraví pád! Ať po kusech sžírá jeho kůži... (Jób 18,4.12-13)
Bildad líčí úděl svévolníků, ale vlastně to má být popis údělu Jóbova. Přátelé stojí nad trpícím, a namísto soucitu řeší svůj teologický problém a neváhají Jóba - v Božích očích spravedlivějšího než oni! - postavit rovnou mezi bezbožníky. Podívej se sám, jak jsi dopadl... Je zvláštní, jak dovedou být náboženští lidé krutí a bezcitní. Neboť náboženství, v tom negativním slova smyslu, vzniká tehdy, když se prožívání duchovních věcí odtrhne od srdce a stane se samostatnou, na něm nezávislou jednotkou života, nad níž je možno přemýšlet, studovat ji, zaníceně o ní diskutovat či udělat s ní kariéru - to vše bez potřeby mít v srdci opravdový soucit a lásku k člověku.

8.1.08  (hovoří Elífaz) Ty sám porušuješ bázeň Boží... Tvá ústa jsou zajedno s tvou nepravostí,... (Jób 15,4-5)
Přátelé původně přišli s úmyslem "potěšit Jóba a projevit mu soustrast" (2,11). Utrpení, které viděli, však bylo příliš velké, než aby je dokázali pojmout. To jim nelze vyčítat. Ale druhá Elífazova řeč začíná odhalovat jejich pravou tvář - jak se v nich vzmáhá hněv, když předtím zaujali roli obhájců své teologie, které se kauza Jób zcela vymyká. Nakonec se stávají Jóbovými žalobci, ačkoli v Božích očích byl Jób bez poskvrny. Všimněme si, že Ježíš jejich způsobem k žádnému člověku nepřistupoval - a to ani k těm, kteří vinni skutečně byli.

6.1.08  Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají... (Jób 12,5)
Když stojíme před někým, jehož nohy vrávorají, jsme v pokušení podobat se Jóbovým přátelům. Tehdy se dobře argumentuje, dobře se znají příčiny a odpovědi na každou otázku, tehdy se lehko podobáme farizejům bez milosti. Jób nebojoval jen se svým údělem a bolestí, nýbrž i s přesilou tří proti jednomu - na řeč každého z nich musel reagovat sám.

3.1.08  O všem tom zlém, co Jóba potkalo, se doslechli jeho tři přátelé... (Job 2,11)
Tři muži, kteří k Jóbovi přicházejí, jsou nazýváni "přátelé", je to ovšem jen ve smyslu "známí". Na začátku skutečně přišli s cílem Jóba potěšit, ale končí ve vyjetých kolejích své teologie. Ta jim neumožní Jobův případ vysvětlit, protože se jí naprosto vymyká. Že nechápou, by nebylo to nejhorší (tak je na tom občas ostatně každý), jenže jejich sebejistota a neústupnost je tak velká, až se stali prakticky "Jóbovými nepřátely". V ničem mu nepomáhají, jen umocňují jeho trápení mylnými soudy o jeho vině. Kdo z nás by si vybral takové lidi za průvodce těžkým obdobím života?

31.12.07  Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky? (Jób 3,11)
Toto je první ze 17 Jóbových "proč", a pointou knihy je fakt, že na ně nedostává odpověď, dokud jeho zkouška neskončí. Ano, zdá se nám to nespravedlivé a jenom člověka, který má hluboký vztah s Bohem, taková věc od něj neodvrátí. Právě proto si však můžeme být jisti, že míra zkoušky je pevně určena a nebude na nás vloženo víc, než uneseme (1K 10,13). Duchovnost nespočívá v porozumění vlastní cestě, ale v tom, jak reagujeme na to, co nám ji překříží. V tu chvíli nejprve klademe otázky, množíme svá "proč" a naše víra uvadá... Namísto toho je třeba se chopit ve víře Boha, i když nevidíme dál, než na krok. Ale jak říká W.Nee: jednou nám Bůh nejen odhalí, jak viděl náš život, ale vysvětlí nám i mnohé věci, kterým jsme nerozuměli.

29.12.07 Život mě omrzel, dám teď volný průchod svému lkaní... (Job 10,1)
Kniha Job je charakteristická svou hloubkou, avšak povrchní čtenář do ní nepronikne, bude mu připadat, že různými obrazy postihuje stále totéž nebo se dotýká praktických věcí jen okrajově. Kniha však zdaleka neřeší jen základní otázku, zda je člověk ochoten věřit pouze proto, že mu to něco přináší. Ale stejně se její poselství od této otázky odvíjí, takže: jak se zachováme, když máme jistotu, že věříme správně, ale věci se přesto obracejí proti nám?

23.12.07 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar. (Ef 2,8-9)
Ano, spasení je zdarma, ale přesto je po nás něco žádáno. Totiž ochota uznat, že jsem se ve svém životě mýlil, šel špatnou cestou a žil pro sebe, ne pro Boha. Udělal jsem mnoho věcí, které byly zlé, a nyní stojím před Kristem a prosím o odpuštění. Spasení je dar, je však darováno jen těm, kteří o to stojí.

22.12.07 ... ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete. (L 13,5)
Proč je vlastně pokání pro nás bolestné? Zasahuje nejcitlivější instinkt naší duše po pádu, totiž pýchu. Celý život žijeme v hledání vlastní hodnoty a jejím obhajování před sebou i druhými. Uznat, že se mýlíme, je pro nás často těžší, než hledět na následky vlastní tvrdosti - rozpadlé manželství, odcizené děti, firmy, z nichž odcházejí schopní lidé, protože se tam někdo považoval za nejlepšího a neomylného. Uznat vlastní chybu nám připadá jako ztratit půdu pod nohama. Rozumný člověk si takových lidí naopak váží.

21.12.07 Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. (Zj 21,6)
Je-li tomu tak, že voda věčného života je čistá a na rozdíl od jiných náhražek opravdu funguje, zdá se člověku neuvěřitelné, proč se mnohem více lidí pídí po těch splaškách namísto po ní? Chcete-li dnes s někým mluvit o Bohu, nečekejte, že to bude on, kdo v té věci vyvine úsilí. Musíte se s citem snažit naservírovat mu to až pod nos a přitom se modlíte, abyste to něčím nepokazili. Ale v knihkupectvích přitom najdete u regálů s esoterikou vždy víc lidí než u tzv. křesťanské literatury - tam se lidé opravdu snaží něco dovědět. V čem je problém? Je v jediné bolesti, kterou Bůh od člověka k jeho záchraně žádá, a tou je pokání.

20.12.07 Tomu, kdo žízní, dám napít zadarmo z pramene vody živé. (Zj 21,6)
Při pohledu na množství inzerátů v novinách (někdy i podél cest), nabízející astrologické služby, nebo na množství vydávaných knih s esoterickou a okultní tematikou, nás musí naplňovat vděčnost, že Bůh nám dotek věčnosti nabízí zcela zdarma, zatímco někteří jsou ochotni za jeho náhražky platit nemalé peníze. Jeho věčná voda je ovšem na rozdíl od nich čistá a lze ji pít plnými doušky, aniž bychom se báli, že to snad přeženeme.

19.12.07 Bůh, kterémužto sloužím duchem mým v evangelium Syna jeho... (Ř 1,9 - kral.)
Ačkoli zůstává pravdou, co jsem zde napsal včera o naší inspiraci Duchem svatým, Pavel měl ve skutečnosti na mysli ještě něco trochu jiného. On sloužil Bohu "svým duchem" v evangeliu. Zachovával svého ducha pod vládou Ducha Božího a tím dokázal neustále hořet, neustále vnímat jeho pohnutí, neustále šířit Kristovu vůni. Jakkoli to může znít příliš duchovně, je to jediná cesta k duchovnímu bohatství a plodnosti - a mnozí, kteří jí v prostotě kráčejí, si toho ani nejsou vědomi. Stačí jim jednoduše chodit ve světle před Pánem tak, aby nezaplašili naplňující Boží přítomnost - a z její plnosti rozdávat druhým.

18.12.07 Bůh, jemuž z celé duše sloužím evangeliem o jeho Synu... (Ř 1,9 - ekumen.)
V řečtině je zde ovšem slovo pneuma, duch (nikoli psyché, duše), a tedy nemá být: z celé duše, nýbrž, jak správně uvádějí kraličtí, "sloužím Bohu duchem v evangeliu Jeho Syna." Každý, kdo někdy zpětně analyzoval výsledky jakékoli své služby, došel neomylně k závěru, že sloužit z duše - v síle nadšení, emocí, strhujícího přesvědčení či dokonce manipulace - nevypůsobí nic, co obstojí v testu věčnosti. Jedině to, co vykonáme, když jsme pod inspirací Ducha Božího, má věčnou platnost a cenu. K tomu se ovšem musíme naučit vnitřně setrvávat v Boží přítomnosti - a s tím souvisí i osobní zápas o toto setrvání uprostřed všeho, co nás chce odtud dostat pryč.

17.12.07 Vždyť kdybych k vám, bratří, přišel a mluvil jazyky, a nepřinesl vám žádné zjevení od Boha ani poznání ani prorocké slovo ani naučení - jaký prospěch byste z toho měli? (1K 14,6)
Často přicházíme do shromáždění jen proto, abychom zde nabrali, ale kdo je ochoten dávat? A kdo vůbec žije životem přetékajícím do té míry, aby měl co dát? Jistě, Pavel byl mimořádně obdarován, ale musíme si uvědomovat, že Bůh nikomu nestraní. Pavlův zápas o Boží plnost v jeho životě se od našeho v zásadě neliší, liší se ovšem míra vydání. Přicházet k druhým s cílem dávat, co jsme přijali od Boha - to je znamení plnosti života a Boží lásky v našem srdci.

16.12.07 Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! (Ž 42,2)
Nevěřící člověk má za to, že takové vyjádření je pouze lyricky vyjádřenou touhou po přesahu, očekáváním, které ve skutečnosti nemůže být naplněno, nanejvýš jako opojení vyvolané bláhovými náboženskými představami.
Ale David nepsal o nějaké iluzi, nýbrž o konkrétní zkušenosti, kterou v minulosti s Bohem udělal - totiž že jeho přítomnost v jeho srdci skutečně dokázala utišit jeho žízeň po životě. Dokážeme to pochopit, jen když to sami prožijeme.

14.12.07 Jan sedmi církvím v Asii: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem... Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku. (Zj 1,4   2,4)
Poselství sedmi asijským sborům nezačíná až ve druhé kapitole knihy Zjevení, ale už tímto pozdravem: milost a pokoj... Snadno upadáme do představy, že Ježíš přistupuje ke svým církvím podobně jako manažeři ke svým firmám na výročních shromážděních. Mají ve zvyku něco pochválit, něco zkritizovat, nastínit novou vizi... Ale Ježíš k církvi nepřistupuje jako k cizímu tělesu, které mu má podat výkaz své činnosti, nýbrž jako manžel k budoucí manželce, hovoří k vlastnímu tělu jako ten, který dal za ni všechno. Ale právě proto má právo požádat ji - především o její srdce. Dva sbory, které varuje před zánikem - Efez a Laodicea - proto nevaruje v prvé řadě před jejich nedokonalostmi, nýbrž před lhostejností.


Duchovní mana - úvahy o cestě následování

   --- Aktuality ---
             * * *